Vzpomínám si, jak jsem vždycky se svými rodiči jezdila automobilem na různé výlety. Nejraději jsem měla výlety takové, kde jsem mohla vidět hrad anebo zámek. Tohle se mi vždycky líbilo. A to hlavně kvůli tomu, že jsem se tam předvedla téměř jako princezna. Jenomže potom, když otec měl úraz, tak nemohl už řídit automobil mohla ho řídit jenom maminka. Všichni jsme doma byli nešťastní. A to hlavně bylo kvůli tomu, že maminku nebavilo řídit. Prý ji vůbec nebavily dlouhé cesty automobilem. Tohle bylo docela špatné, protože když jsem měla jet se školou na výlet, tak maminka mě tam měla dovést. Bohužel mě tam nedovezla, protože ona zaspala. Byla jsem z toho opravdu nešťastná a mamince jsem potom vyčítala, že jsem přišla o školní výlet. Nakonec to ale dopadlo tak, že mě tam dovezla sousedka. A na maminku jsem byla naštvaná, i když zase na druhou stranu, ona na to zapomněla a byla po noční.
Tak asi zaspala kvůli tomu, že byla hodně unavená. Já si ale myslím, že tohle není jediný případ. Je opravdu hodně rodičů, které třeba vůbec nebaví řídit automobil anebo mají nějaký úraz, kdy potom třeba nějaký čas nemohou vůbec řídit auto. A potom, když už mi konečně bylo osmnáct let, tak jsem se úplně těšila z toho, že si také konečně mohu udělat své řidičské oprávnění. Nejlepší na tom právě bylo, že rodiče mi potom dali své starší auto. Ani jsem nemohla štěstím mluvit a štěstím jsem brečela, i když automobil nebyl opravdu kosmeticky v nejlepším stavu. Byla jsem ale hlavně ráda, že technicky auto bylo v pořádku. Akorát auto mělo veliké kosmetické chyby. Nemělo cenu, abych s ním jezdila do nějaké autoopravny nebo do autoservisu, protože auto bylo škaredé a staré a maminka řekla, že to vůbec nemá cenu, ať nikam nejezdím, že si třeba za rok pořídím nové auto.
Samozřejmě, že automobil jenom z autobazaru. Protože na úplně nové auto z nějakého autosalonu, bych bohužel neměla peníze. A že bych si vzala leasing, tak tohle už vůbec ne. Moji rodiče mě také od leasingu odrazovali, že prý to potom může být náročné splácet, že prý jsou třeba šestitisícové splátky na nějaký automobil. A tohle jsem si rozhodně nechtěla dovolit a nechtěla jsem si to připustit, že se třeba na nějakých dvacet let zadlužím, protože měla jsem v plánu, že kdybych si našla v budoucnu partnera, že si vezmeme hypotéku. Nakonec to dopadlo tak, že jsem si asi za rok a půl pořídila automobil z autobazaru, byl opravdu krásný. Také jsem na něj dostala slevu, protože to prodával maminčin známý. Maminka zná pána z autobazaru, takže alespoň to hlavně potěšilo, že jsem měla v třicetitisícovou slevu, takže ještě mi zbylo dost peněz, které jsem měla našetřené.
Vzpomínám si, jak jsem vždycky se svými rodiči jezdila automobilem na různé výlety. Nejraději jsem měla výlety takové, kde jsem mohla vidět hrad anebo zámek. Tohle se mi vždycky líbilo. A to hlavně kvůli tomu, že jsem se tam předvedla téměř jako princezna. Jenomže potom, když otec měl úraz, tak nemohl už řídit automobil mohla ho řídit jenom maminka. Všichni jsme doma byli nešťastní. A to hlavně bylo kvůli tomu, že maminku nebavilo řídit. Prý ji vůbec nebavily dlouhé cesty automobilem. Tohle bylo docela špatné, protože když jsem měla jet se školou na výlet, tak maminka mě tam měla dovést. Bohužel mě tam nedovezla, protože ona zaspala. Byla jsem z toho opravdu nešťastná a mamince jsem potom vyčítala, že jsem přišla o školní výlet. Nakonec to ale dopadlo tak, že mě tam dovezla sousedka. A na maminku jsem byla naštvaná, i když zase na druhou stranu, ona na to zapomněla a byla po noční.
Tak asi zaspala kvůli tomu, že byla hodně unavená. Já si ale myslím, že tohle není jediný případ. Je opravdu hodně rodičů, které třeba vůbec nebaví řídit automobil anebo mají nějaký úraz, kdy potom třeba nějaký čas nemohou vůbec řídit auto. A potom, když už mi konečně bylo osmnáct let, tak jsem se úplně těšila z toho, že si také konečně mohu udělat své řidičské oprávnění. Nejlepší na tom právě bylo, že rodiče mi potom dali své starší auto. Ani jsem nemohla štěstím mluvit a štěstím jsem brečela, i když automobil nebyl opravdu kosmeticky v nejlepším stavu. Byla jsem ale hlavně ráda, že technicky auto bylo v pořádku. Akorát auto mělo veliké kosmetické chyby. Nemělo cenu, abych s ním jezdila do nějaké autoopravny nebo do autoservisu, protože auto bylo škaredé a staré a maminka řekla, že to vůbec nemá cenu, ať nikam nejezdím, že si třeba za rok pořídím nové auto.
Samozřejmě, že automobil jenom z autobazaru. Protože na úplně nové auto z nějakého autosalonu, bych bohužel neměla peníze. A že bych si vzala leasing, tak tohle už vůbec ne. Moji rodiče mě také od leasingu odrazovali, že prý to potom může být náročné splácet, že prý jsou třeba šestitisícové splátky na nějaký automobil. A tohle jsem si rozhodně nechtěla dovolit a nechtěla jsem si to připustit, že se třeba na nějakých dvacet let zadlužím, protože měla jsem v plánu, že kdybych si našla v budoucnu partnera, že si vezmeme hypotéku. Nakonec to dopadlo tak, že jsem si asi za rok a půl pořídila automobil z autobazaru, byl opravdu krásný. Také jsem na něj dostala slevu, protože to prodával maminčin známý. Maminka zná pána z autobazaru, takže alespoň to hlavně potěšilo, že jsem měla v třicetitisícovou slevu, takže ještě mi zbylo dost peněz, které jsem měla našetřené.